Každodenní problémy introverta

26. ledna 2016 v 21:15 | Lukáš Fangovich
Nikdy jsem se jakožto introvert neidentifikoval. Dokud to o mě jednou někdo neřekl, a od té doby se tím snad i chlubím. Jakožto introvert mám ale každodenní problémy, které mně provází jako stín a upřímně, je to nahovno.

Asi první věc, která je dost zřejmá je tvorba kamarádů. Jaké bylo očekávání, když jsem přišel do třídy na střední? Vletím tam, se všemi si dám placáka, hodím solidní řeč a ihned se stanu nejoblíbenější soušástí kolektivu. No, a jak to skutečně dopadlo? Vystrašený tlusťoch přišel do třídy a vyvalil oči, když viděl tolik vysokých lidí. Ihned se skryl za svého vyššího a hubenějšího kamaráda a přišel na místo, na kterém celý den seděl, koukaje do mobilu a s nikým nemluvě. A tohle se táhlo až do adapťáku, kde jsem musel chtě nechtě mluvit s ostatními. Nepochopte mě zle, já rád poznávám nové lidi, jenom z toho mám strach. Adapťák už byl v pohodě, mluvil jsem a tak, takže tam jsem si udělal základní obrysy kamarádství. Kamarádství se ale rozvinulo až v následujících týdnech a měsících, kdy jsem si utvořil kamarády. Na to se i váže trapné chvíle ticha s mým spolusedícím, se kterým jsem za den třeba neprohodil ani slovo. Potom jsem ho i dokonce začal zdravit, pak se sem tam pokecat a teď už je to v pohodě. Ale bylo to těžký!
Pokud jste introvert, nebo alespoň trochu stydlivý, pak toto znáte. A nesnášíte. Ten pocit, když jste mezi cizími. Dva příklady. Ten první se mi stal před rokem, kdy jsem byl na konverzační soutěži z angličtiny. Malý tlouštík čekal, než bude povolán, kolem sebe tlupu cizáků. Mezi nimi i dívky. Hezké dívky. A tlouštík měl rýmu. Ale pochopitelně by bylo fakt trapný, kdyby se vysmrkal, protože se na něho všichni dívají, a tak se málem udusil, protože nemohl dýchat. Ale hej, nikdo se mu nesmál!
A druhá věc. Opět mezi cizáky. A máte jídlo! A máte hlad. Máte dvě možnosti. Buď se najíte a všichni na vás budou čumět, že jste nelidské, nenažrané prase a budou vás linčovat, nebo se nenajíte, zakručí vám v břiše a budete vždy hladové hovado. Prašť nebo uhoď. Nakonec usoudíte, že se chcete najíst. Ale pořád byste byl prase. A proto to uděláte velmi kulantně - počkáte, než někdo začne jíst! Ale ne tak, že někdo chce jíst a vy si vytáhnete svoje jídlo a začnete jíst. Ne, nesmíte dát najevo, že jíte kvůli podnětu toho druhého. Musíte počkat. Pár minut po tom, co se ten člověk nají, se můžete najíst vy. Super.
Řekl jsem dva? Aha, neumím počítat. Ale měnit to nebudu. Máte nějaký odpadek. Který potřebujete vyhodit. Koš je na druhé straně místnosti. Opravdu byste to rádi vyhodili, ale to víte... všichni vás přece sledujou. A co když to poserete? Co když spadnete, nebo se netrefíte do koše, nebo vám spadnou kalhoty? To se introvertům může stát! Opět, musíte počkat na podnět někoho jiného. A až to udělá, pak můžete vy. Až po chvíli, co on zajde vyhodit svou věc. Zase trapný, že jo.
A na závěr, něco, co mi řekl kamarád:
ON: "Hej, proč si tak tichý?"
JÁ: "Nevím, prostě jsem takový."
ON: "A nezkusil si být více společenský? Třeba si s někým pokecat nebo tak nějak?"
NASRANÝ JÁ: "Wow, díky za super tutoriál, už cítím, jak jsem společenský a oblíbený a rozhodně ne noob!"

A jaký je Vás pohled na věc? Máte stejné problémy?
 


Komentáře

1 Strašilka Strašilka | Web | 26. ledna 2016 v 21:47 | Reagovat

Tak přesně tohle znám. :D Jsou období, kdy mi to vadí, ale někdy je mi to úplně jedno. Lidi ze třídy se se mnou nikdy moc nebavili, ale koho to zajímá? Trvalo mi dlouho se nad tohle povznést. Mám samotu ráda, ale občas nějaká krátká konverzace přijde vhod. :)
Samozřejmě to každý může vidět a řešit jinak, nechci ti vnucovat svůj názor "ser na ně", který aplikuji já :D

2 Whirpy Whirpy | E-mail | Web | 27. ledna 2016 v 17:23 | Reagovat

:'DDD úžasný článek! Tolik jsem se nasmála, opravdu jsi to skvěle napsal a podal jako vtipný příběh. :D
Já sebe samu taky řasím mezi introverty. Avšak mám opačný problém, neboť jsem zase až příliš hubená. -.- Tudíž když Adélka jí, tak je hned velké pozdvižení a všichni se ji ptají kde to jde na ni vidět, když nejí je to taky špatně. Skoro s nikým se nebaví, nemá o čem....
A tak jsem si utvořila krunýř a obrnila se postupně, takže teď jsem tady hrdá na své introvertství, pevně si za ním stojím a ke štěstí mi bohatě stačí kamarádi, které spočítám na deseti prstech maximálně. Ať mi ostatní vlezou na záda. :D

3 Karanya Karanya | Web | 31. ledna 2016 v 16:53 | Reagovat

To jsem já o.o Ještě jsou fakt super referáty a prezentace před třídou. Jakmile nemusím, tak je prostě nedělám, protože já prostě telepaticky slyším, jak se mi všichni v hlavě smějí. Sice si nezlepším známku, ale ani pak nebudu přestávku před prezentací brečet na záchodech a pokusit se pít mýdlo, aby se mi udělalo blbě a mohla jsem jít domů ._.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama