Já už brečet nebudu

18. února 2016 v 15:47 | Lukáš Fangovich
Od té doby, co jsem se probudil, až nějak do čtvrt na čtyři, jsem měl dobrou náladu. Konečně jsem se přemohl a natočil nějaké to video. Měl jsem se fajn, dokud nepřišla mamka domů. Byl jsem ještě štastnější, protože s sebou přinesla i trubičky, a ty jsem hodně dlouho neměl. Super. S sebou ale přinesla i špatnou zprávu. Julča, chalupářský kocour, kterému mohlo být okolo devíti let, byl ráno nalezen mrtvý. No to ti jebu, já už brečet nebudu.

Pořád si pamatuji, jak jsme se vzdálenou sestřenicí pro něj vymýšleli jídelníček. Byl tak malý.. vždycky byl ale malý. Byl to prostě venkovský kocour, a k tomu i celkově málo vyživovaný (s řádnou výživou našich koček jsme začali po 'adopci' Mii, naší kočky domácí). Takže se vším všudy měl sotva dvě kila a vzrůst roční kočky. Vždycky býval nemocný, kašlal a podobně, ale nemysleli jsme si, že to bude vážné. Zase jsme to posrali. Vždycky jedl za několik.
"Je to jen další zima," říkali jsme si. Přesně tak, tohle ani nebyla zima. Jediné, co mu mohlo pomoci, by bylo, kdybychom ho vzali k veterináři. Ale, zase jsme to posrali. Nevím, jestli jsem o tom už někdy mluvil, ale Julčova sestra, Ušatka, měla podobný osud.. teda, zemřela. Byla tak o dva roky starší, maximálně. A dala nám mnoho koťat, lovila myši, to prostě byla správná kočka, sice bez uší, ale měli jsme jí rádi. Pod krkem se jí ovšem objevil jakýsi hnis a my jsme s tím nic nedělali. Nechci to na nikoho svádět, ale ONI nic nedělali. Já jsem vůbec nevěděl, jak mám na to reagovat. Doprošoval jsem se, ať s tím zajedeme k veterináři, ale oni: "Je to kočka, ona se z toho dostane." Za dva měsíce jí našli na stejném místě, kde se narodila.
Jeho poslední dny prý skutečně vypadaly jako poslední. Prý vypadal, jako by vážil jedno kilo, jeho výkaly byly bíle zbarvené. Pokud by se v té době něco dělalo, už by to ničemu nepomohlo.
Poslední slova jsou důležitá. Jaká byla? Možná krátké podrbání na hlavě s tím, že ho uvidím zase na jaře. Kdybych věděl, co se stane... samozřejmě, nikdo to nikdy neví.
Já už brečet nebudu. Když zemřela Ušatka, brečel jsem celý den, byl jsem úplně v píči. A teď? Mně už se ani brečet nechce. Jsem zničený, ale ne tak moc, abych se sesypal do breku. Jebat celý smutek, je to na píču věc. Z toho se dostanu. Nejradši bych šel ven, třeba si i po dlouhé době zaběhat, ale nemůžu, protože jsem stále zkurveně nemocný. To je taky na píču věc. JEBAT všechno. You will be missed, little buddy.
 


Komentáře

1 Alice Alice | Web | 18. února 2016 v 16:16 | Reagovat

To mě mrzí, taková ztráta vždycky zabolí :-(

2 twistedem twistedem | E-mail | Web | 20. února 2016 v 10:10 | Reagovat

Takové pocity znám.. Vlastně jsou docela fajn, člověk si odsune tu bolest pryč. Jinak upřímnou soustrast kočičce.:-(

3 H. H. | Web | 11. března 2016 v 18:47 | Reagovat

Brečet nad tím, že někdo umřel, je ale celkem normální.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama