Jen dvě osoby

13. března 2016 v 22:26 | Lukáš Fangovich |  Deník
Nejlepší věc, co může člověk udělat, je si to v hlavě srovnat. Já jsem si to v hlavě srovnal a musím říct, že to bylo skvělé, že jsem to udělal. No, srovnání... on to byl spíše teardown, naprosté rozsypání. V tom dokumentu, který čítal kolem tří tisíc slov, byla odkrytá moje duše. A asi jsem udělal dobře, že jsem to smazal, protože to obsahovalo i ty věci, které, kdyby si to někdo přečetl, mohl by o mně mít úplně jiné mínění. Každopádně jsem si řekl, že bych stejně transparentně měl vystoupit na blog a tak se alespoň tady podělím o to, proč jsou přátelé důležití a proč mně dokáží upřímně rozveselit jenom dvě osoby na světě.
Úvodní poznámka psaná na závěr: Toto je výlev mé mysli a já jsem rád, že jsem dokázal k sobě být tak upřímný i na internetu. Pokud nestojíte o "vybrečení se" skoro šestnáctiletého kluka, můžete tento článek směle přeskočit.


Není to dávno, no, možná že je, co jsem psal o tom, že by se člověk měl radovat z maličkostí. Už si vzpomínám, bylo to někdy v lednu. A od té doby se z nich opravdu raduji, změnil jsem přístup, jsem otevřenější novým nápadům, snažím se být i více extroverní.

Ten teardown se točil asi okolo té hlavní pointy, že sice jsem spokojený, ale nejsem tak úplně šťastný. Mám to, co potřebuji, ale nemám vše, co chci. No a vlastně i to, co potřebuji. Dovolte mi opět připomenou dívku, která mi naprosto změnila pohled na život a na sebe, dívku, nebýt které jsem asi jenom nějaký pesimistický ubožák. S tou dívkou, říkejme jí Sialia, jsem neměl žádný vztah ve smyslu přítel & přítelkyně, ale díky tomu, že mě dokázala milovat takového, který jsem, rozbila nějaký standard daný spoustou odmítnutí, které jsem potkával ve svém životě. Bohužel jsem jí to neřekl a ani ona mně ne, takže vztah z toho nebyl. Já jsem to ale bral pozitivně, pokud mě dokázala milovat ona, určitě se najdou další (jenže já bych chtěl jenom tu jednu).

Před tím a i potom, než jsem se dozvěděl, že ke mně Sialia něco cítila, jsem nemíval dobré nálady. Abyste to pochopili, můj život byl před tím, než jsem jí potkal, nudný. Ale když přišla ona, přinesla s sebou něco exotického, na co jsem si lehce navyknul. Nastavila nový smět mého života, v pondělky jsme chodívali ven, to jsem se opravdu těšíval, každý den jsme si psali a psali. Já jsem byl upřímně šťastný, tak šťastný, jako nikdy. Je to klišé, ale to bylo to nejlepší období mého života. No a když to skončilo, skončilo vše. Už jsme nechodívali v pondělky ven. Už jsme si nepsali. A já ztratil oporu. Byl jsem domek z karet, který ztratil své závětří a zrovna zuřil silný vítr. Jakožto introvertovi se mi podařilo skrýt své pocity před světem, ale v sobě jsem byl zničený. Smutný. V depresích, dá-li se to tak nazvat. Byl jenom jediný člověk, který mě dokázal rozveselit.. a ta si našla někoho jiného, a ještě mně srážela tím, že mi posílala to, jak skvělý vztah mají. Nebrečel jsem, ale byl jsem zdevastovaný. Nikdy jsem se ještě necítil tak poraženě, než právě tehdy.

V téže době jsem si ale začal tvořit vztah s osobou, které budeme přezdívat Catus. Catus tady vždycky byla, ale nikdy nebyla, alespoň pro mě, nějak výrazná. Ale tak nějak se náš vztah začal prohlubovat. Povídali jsme si dennodenně a během zimních prázdnin jsme tady prostě pro sebe byli. Každý večer jsme si psali až do půlnoci, a potom jsme šli spokojeně spát. Pro mně, její přítomnost znamenala prevence všeho špatného, co na mně šlo od Sialie, s ní jsem to dokázal přečkat. Sialiinu nepřítomnost jsem těžce přečkával. Jak jsem říkal, nebyl jsem zvyklý na to vrátit se zpět k tomu divnému způsobu života. Chyběla mi, a to dost. A právě proto tady pro mě byla Catus. Když jsem byl s ní (a to berte obrazně, ona bydlí na druhé straně republiky), Sialia na mně neměla žádnou moc. Mohla se pokoušet, ale já proti tomu byl imunní. Dokud tady byla Catus, já byl v pořádku. Byla můj záchranný bod. Byla tady pro mně každý ten večer, a já už ani nevěděl, jak večery bez ní vypadají. Jednou ovšem přišel. Nikde nebyla k dostaní a tak jsem tady byl jen Me, Myself & I. Sám pro své myšlenky. Šel jsem tedy spát dříve, ale nemohl jsem usnout. Musel jsem myslet na Sialii. Catus pro mě byla prevence, ale teď tu nebyla. A já zažil po dlouhé době takovou 'depresi'. Tehdy jsem si uvědomil důležitost Catus v mém životě a že je to druhý člověk, který mně dokáže upřímně rozveselit.

Jak se na tu situaci dívala Catus? Je mi blbé se na to zeptat. Vnímala to jako normální pokec s nějakým klukem, nebo stejně jako já? Chápala, jak moc pro mně znamená? Asi ne. Tohle bylo jednostranné. Abych uvedl věci na pravou míru, ke Catus jsem nic necítil - ve smyslu, v jakém jsem něco cítil k Sialii. Catus jsem vnímal (a vnímám) jako svou nejlepší kamarádku. To ovšem předbíhám. Náš vztah se od té doby dost budoval a musím říct, že si nedokážu představit den bez Catus. Její přítomnost mně prostě plní energií. A co bez ní? Tady se dostáváme k mému teardownu.

Mohou to být tak čtyři dny, čtvrek, abych byl přesnější. Ten večer se ke mně vrátilo to, co jsem naposledy pocítil bez její přítomnosti. To, co jsem pocítil, když mi Sialia posílala, jak je šťastná s tím druhým. Sedl jsem si k notebooku a začal zběsile psát, a dopsal jsem se k výsledku. Pochopil jsem, jak to se mnou je. Catus je pro mně jako nejlepší kamarádka. Ne, špatná formulace. Catus je má nejlepší kamarádka. Ona to možná vnímá jinak, ale je. Je pro mně důležitá, dokáže mě rozveselit. Co bych si počal nebýt ní? To radši nechci vědět. A Sialia, to je jedno, co se stane, pro mně vždycky bude ta naprosto úžasná, alespoň do té doby, dokud se nevyskytne jiná. A ta nevypadá, že je na obzoru.

Na celém, celičkém světě jsou opravdu pouze dvě osoby, díky kterým jsem upřímně šťastný, a to v jejich přítomnosti (ať už reálné, nebo dálkové). Možná to zní nevděčně, ale ani nikdo z rodiny by mě nedokázal udělat tak upřímně šťastným jako ty dvě.

Tohle byl jeden z bodů "projednávaných" v mém teardownu, či naprosté upřímnosti k sobě samotnému. A jsem rád, že jsem se o to podělil tak veřejně. Možná vám přijdu jako nějaký brečící puberťák, a to vám dávám za pravdu, jsem brečící puberťák. Naříkám nad věcmi zcela irelevantními. Jenže takhle se opravdu cítím. Musím se pochvlit, že jsem k sobě konečně upřímný a vyjasnil jsem si mnoho věcí, které byly zahaleny mlhou. Toto, co jsem napsal, jsem si uvědomil vlastně až právě v ten čtvrtek. Buďte k sobě upřímní, to je skutečný klíč ke štěstí.
Závěrečná poznámka psaná na závěr: Na blogu chci mít články o něčem, což se mi v tomto případě nedaří. Ale je to do rubriky deník, kterou si píši v "nejvyšší nouzi", která ne momentálně vyskytuje. Takže sem na blog to vlastně patří.
 


Komentáře

1 Mayu Uchiha Mayu Uchiha | Web | 14. března 2016 v 0:13 | Reagovat

díky jak ses mě tam taky zastal děkuju moc

2 tiernan-blair tiernan-blair | Web | 14. března 2016 v 15:31 | Reagovat

Waw.
Soucítím s tebou.
Taky si přijdu jako brečící puberťačka (oke, taky JSEM brečící puberťačka), když pomyslím na to, jak nereálný můj crush na jistou dívčinu je.
Amen.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama