Někdo tady pro ně musí být

14. dubna 2016 v 20:14 | Lukáš Fangovich |  Témata týdne
Na blogu působím už pár let, a během této doby jsem stihl 'potkat' mnoho blogerů píšících o mnohých záležitostech. Mezi těmito blogery byla ovšem notná dávka takových, kteří psali o svých problémech a o radikálních řešeních jejich situace, které se mně vůbec nelíbily. A bohužel, v poslední době se něco podobného objevilo i kolem mě.



Jak se člověk dokáže dostat do momentu, kdy si uvědomí lhostejnost ke svému vlastnímu životu? Kdy si člověk řekne, že kdyby ho přejelo auto, bylo by mu to jedno? Kdy se člověk podívá na nůž a řekne si: "Proč by ne?" Tohle jsou otázky, které mě napadají neustále, když se nad tímto tématem zamyslím. Odpovědi jsou takové, které si nedokážu představit, protože jsem v takové situaci nikdy nebyl. Ale zkusím být empatický - proč bych se chtěl zabít? Rodiče se hádají, potencionální rozvod. Šikanují mě. Někdo mi zlomil srdce. Všichni se ke mně otočili zády. Když se nad tím zamyslím, když se tyto věci doženou do extrému, pak ano. Je tady možnost uvažovat nad tím nejhorším řešením. To ale neznamená, že by se nad tím mělo myslet.

Když jsem se o lidech, kteří jsou kolem mě, dozvěděl, že nad něčím takovým uvažovali, víte, jak mi bylo? Naprosto příšerně. Velmi znepokojeně. Ustaraně a smutně. Představa, že by toho někdo byl schopen, a zvláště pak někdo, koho mám rád a záleží mi na něm, je nechutná. Poté, co jsem se to dozvěděl, jsem nevěděl, co se mi chce dělat - mám řvát, mám brečet, nebo se snažit nějak uklidnit? Nakonec zvítězila třetí možnost a zjistil jsem, že mi to s odstřelovačkou docela jde.


Naštěstí jsem nikdy nestál v situaci, kde by to bylo nějak vážné. Kamarádi, kteří se mi s tímto svěřili, nebyli nějak moc daleko s tím, že by se chtěli zabít. Jeden řekl, že je mu život docela lhostejný, ale vzdávat se ho nechce - přeci jen, nebyl levný a respawny moc nefungují. Druhý člověk řekl, že nad tím tak úplně nepřemýšlel, jenom v slabé chvilce uvažoval, že by to udělal. Nikdy bych nechtěl stát v situaci, kdy by to kamarád skutečně zvažoval a měl s tím problém. A už vůbec bych nechtěl, abych někdy řešil mrtvého kamaráda. To by ty rakve mohly být rovnou dvě.

"Jak pomoci takovému člověku?" ptám se sám sebe. Můžu mu dokolečka dokola opakovat, že život je cenný, stojí za to ho žít, že ho lidé mají rádi, ale nemyslím si, že to ve většině případů pomůže. Co třeba to říct rodičům dotyčného, kamarádům či učitelům, jsem-li jediný, kdo o tom ví? Říkejte si o mně, co chcete, ale tohle je něco, co bych udělal. Pokud vidím, že je to s tím člověkem vážné a já bych s ním nedokázal hnout, hold bych musel zakročit směrem k pomoci jiných.

Jak takový člověk se sebevražednými sklony vidí svět? Přijde mu temný, všude prohnilý, deštivý? Přijde mu, že v celičkém světě není nic, na čem by mu záleželo? Co mu v takové chvíli zvedne hlavu vzhůru? Každý si, hádám, najde něco svého. Třeba přátele, třeba osobní cíl. Upřímně doufám, že si každý ovšem najde něco, na co může vzhlédnout a říct si, že to dotáhne, pro sebe. Že po tom žebříku poleze a dostane se z té otřesné atmosféry někam, kde je to lepší. Do osobní rovnováhy.

Takto deprimovaní to mají prostě těžké, a proto tady musí být někdo, kdo je podrží, kdo jim ukáže, že v tom nejsou sami. Když mi kdysi člověk, kterého jsem moc neměl rád, napsal, že to nemá cenu, prostě jsem se ho snažil přesvědčit, že to tak není. Třebaže to byl idiot, byl majitelem života, který si zasloužil pokračovat. Možná to tak není, ale já se cítím, že jsem mu pomohl. A proto na vás, na vás všechny, apeluji, abyste pomohli i člověku, kterého prostě nemáte rádi. Pomožte komukoliv, protože život je drahý a je zbytečné, aby ho někdo jen tak ztratil.
 


Komentáře

1 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 14. dubna 2016 v 21:20 | Reagovat

Někdy je ovšem problém pomáhat, když člověk nechce a odmítá, aby mu někdo dal pomocnou ruku. Chce to jemně naznačit, že tu jste pro něj, že vám na něj záleží a ne na něj vybafnout a táhnout ho vší silou z útesu... Bohužel jsem se párkrát setkala s tím, že taková "pomoc" měla opačný účinek...

2 higurashi-tym-cikady higurashi-tym-cikady | E-mail | Web | 14. dubna 2016 v 21:21 | Reagovat

Každý je svého života opatrovníkem a odpovědnost za ně nese jen a jen on sám. Sebevražda, jak se zdá, je u člověka součástí přírodního výběru. Lidská rasa si už téměř odvykla přírdním zákonům, které na nás pozvolna přestávají platit. Neuplyne den, kdy by nějaká mládež nezaplavovala internet temnými zpověďmi o svých sebevražedných sklonech. Většina z nich to zveličuje, stejně nikdo nemá právo tu někoho držet násilím. Ale o životě smlouvat nelze. Co se má stát, to se stane.

3 Hanka Hanka | Web | 15. dubna 2016 v 7:00 | Reagovat

Někdy člověk pomoc úplně odmítá. Já se s takovým setkala. Potom nezbývá nic jiného, než dát mu číslo na Linku bezpečí, nebo to říct někomu z jeho rodičů, jak jsi psal...

4 Naoki-Keiko Naoki-Keiko | Web | 16. dubna 2016 v 20:59 | Reagovat

Nemůžeš udělat nic, když máš kolem přátelé, kteří mají takové myšlenky a nějaké ty pokusy za sebou či jenom rezignovali na život. Můžeš tady pro ně jenom být a hledat ten smysl proč tu zůstávat v úplných hloupostech malého formátu, na pseudo humanismus a velké řeči v tu chvíli není nikdo zvědavý. :)

5 m. m. | E-mail | Web | 24. srpna 2016 v 15:05 | Reagovat

Člověk na pokraji zhroucení většinou potřebuje nějaký zázrak, který může mít mnoho podob. Musí to ale být něco, co mu vrátí víru v život, víru v lidi. A to není vždycky jednoduché.

Mně v nejtěžších chvílích hodně nakoplo to, když mi pro mě docela cizí člověk (kamarád kamarádů, kterého jsem jednou viděla a ani s ním nemluvila) napsal těsně poté, co se se mnou rozešel někdo, koho jsem opravdu milovala, že se se mnou musí bezpodmínečně rychle vidět. Byla jsem z toho celkem v šoku, netušila jsem, co mi chce, ale ve zprávě sliboval, že mi to pomůže. Tomu se nedalo odolat, tak jsem šla.

Ten kluk je buddhista a jako první věc při setkání mi řekl, že chápe, že to je asi netradiční a že mi to bude připadat divné, ale mu zkrátka bylo jasné, že jsem na tom špatně, a musel mě vidět, aby se ujistil, že jsem v pořádku a jak to zvládám. Aby mě potěšil. Naprosto mě tím rozsekal. Povídali jsme si pak několik hodin a já asi sršila typickýma sračkama, co ze sebe sype člověk s čerstvě zlomeným srdcem a sebranou vůlí k životu. (Nebyl to jen ten rozchod, všechno se na mě sypalo). A taky jsem brečela. Přesto to bylo nádherný a vlilo mi to do žil neskutečně hřejivej pocit a naději, že se z toho možná přece jenom vylížu.

Od té doby jsem toho kluka zase neviděla, ale to nevadí. Pointa je, že jsem doopravdy potřebovala někoho, kdo mi vrátí důvěru v lidi, někoho opravdového, kdo si na nic nehraje a neskrývá emoce. Kdo se nebojí být skutečný. Osobně nejsem nijak zvlášť duchovní, ale kromě tohohle kluka (a o buddhismu celou dobu nepadlo jediné slovo) mi z největší krize mého života pomohla meditace. Začala jsem chodit na meditační kurz a to mě dost možná udrželo při životě.

Mně osobně v takových chvílích zkrátka pomohlo dostat pomoc od někoho cizího. Věděla jsem, že mám kolem sebe i přátele a rodinu, ale ti mi pomoct nemohli. Zničený člověk je ve stavu, kdy cítí, že ho jeho blízcí neznají tak dobře, nerozumí mu. Nebo neumí nabídnout tu správnou pomoc.

Proto jsem ráda, když někdo takovéhle věci píše do éteru - nikdy nevíš, kdy si to tam přečte někdo, kdo je právě v háji a neví, jak dál. Třeba mu to připomene, že v tom není sám a že je vždycky kam se obrátit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama