
Někdo tady pro ně musí být
14. dubna 2016 v 20:14 | Lukáš Fangovich | Témata týdne
Komentáře
Každý je svého života opatrovníkem a odpovědnost za ně nese jen a jen on sám. Sebevražda, jak se zdá, je u člověka součástí přírodního výběru. Lidská rasa si už téměř odvykla přírdním zákonům, které na nás pozvolna přestávají platit. Neuplyne den, kdy by nějaká mládež nezaplavovala internet temnými zpověďmi o svých sebevražedných sklonech. Většina z nich to zveličuje, stejně nikdo nemá právo tu někoho držet násilím. Ale o životě smlouvat nelze. Co se má stát, to se stane.
Někdy člověk pomoc úplně odmítá. Já se s takovým setkala. Potom nezbývá nic jiného, než dát mu číslo na Linku bezpečí, nebo to říct někomu z jeho rodičů, jak jsi psal...
Nemůžeš udělat nic, když máš kolem přátelé, kteří mají takové myšlenky a nějaké ty pokusy za sebou či jenom rezignovali na život. Můžeš tady pro ně jenom být a hledat ten smysl proč tu zůstávat v úplných hloupostech malého formátu, na pseudo humanismus a velké řeči v tu chvíli není nikdo zvědavý. :)
Člověk na pokraji zhroucení většinou potřebuje nějaký zázrak, který může mít mnoho podob. Musí to ale být něco, co mu vrátí víru v život, víru v lidi. A to není vždycky jednoduché.
Mně v nejtěžších chvílích hodně nakoplo to, když mi pro mě docela cizí člověk (kamarád kamarádů, kterého jsem jednou viděla a ani s ním nemluvila) napsal těsně poté, co se se mnou rozešel někdo, koho jsem opravdu milovala, že se se mnou musí bezpodmínečně rychle vidět. Byla jsem z toho celkem v šoku, netušila jsem, co mi chce, ale ve zprávě sliboval, že mi to pomůže. Tomu se nedalo odolat, tak jsem šla.
Ten kluk je buddhista a jako první věc při setkání mi řekl, že chápe, že to je asi netradiční a že mi to bude připadat divné, ale mu zkrátka bylo jasné, že jsem na tom špatně, a musel mě vidět, aby se ujistil, že jsem v pořádku a jak to zvládám. Aby mě potěšil. Naprosto mě tím rozsekal. Povídali jsme si pak několik hodin a já asi sršila typickýma sračkama, co ze sebe sype člověk s čerstvě zlomeným srdcem a sebranou vůlí k životu. (Nebyl to jen ten rozchod, všechno se na mě sypalo). A taky jsem brečela. Přesto to bylo nádherný a vlilo mi to do žil neskutečně hřejivej pocit a naději, že se z toho možná přece jenom vylížu.
Od té doby jsem toho kluka zase neviděla, ale to nevadí. Pointa je, že jsem doopravdy potřebovala někoho, kdo mi vrátí důvěru v lidi, někoho opravdového, kdo si na nic nehraje a neskrývá emoce. Kdo se nebojí být skutečný. Osobně nejsem nijak zvlášť duchovní, ale kromě tohohle kluka (a o buddhismu celou dobu nepadlo jediné slovo) mi z největší krize mého života pomohla meditace. Začala jsem chodit na meditační kurz a to mě dost možná udrželo při životě.
Mně osobně v takových chvílích zkrátka pomohlo dostat pomoc od někoho cizího. Věděla jsem, že mám kolem sebe i přátele a rodinu, ale ti mi pomoct nemohli. Zničený člověk je ve stavu, kdy cítí, že ho jeho blízcí neznají tak dobře, nerozumí mu. Nebo neumí nabídnout tu správnou pomoc.
Proto jsem ráda, když někdo takovéhle věci píše do éteru - nikdy nevíš, kdy si to tam přečte někdo, kdo je právě v háji a neví, jak dál. Třeba mu to připomene, že v tom není sám a že je vždycky kam se obrátit.

Někdy je ovšem problém pomáhat, když člověk nechce a odmítá, aby mu někdo dal pomocnou ruku. Chce to jemně naznačit, že tu jste pro něj, že vám na něj záleží a ne na něj vybafnout a táhnout ho vší silou z útesu... Bohužel jsem se párkrát setkala s tím, že taková "pomoc" měla opačný účinek...