Optimistický článek

15. dubna 2016 v 23:31 | Lukáš Fangovich
Lidi, víte, co si tak uvědomuju? Ať to zní jakkoliv narcisticky, jsem úžasný člověk. A víte, jací jste vy? Vy jste taky úžasní lidé, ale možná si to ještě neuvědomujete. A měli byste si to uvědomit.


Kamarád mi dneska řekl, no a to mě velmi potěšilo: "Nevím proč, ale zdá se mi, že budeš mít v budoucnu dobrý život." Upřímně, moc mě nezná, známe se pár týdnů a píšeme si přes net, je o čtyři roky starší, ale nějak to vyvodil a hele, mně to vyhovuje. V ten moment jsem si uvědomil, že jsem vlastně fajn člověk. Opět, asi jsem narcista, mám spoustu chyb, ale já ty chyby vidím. A i přes to, že je beru v potaz, opět říkám, že jsem dobrý člověk.

To, že jsem dobrý člověk, jsem si ovšem vyvodil z toho, co jsem právě prožil. Omlouvám se, že najíždím opět na tu divnou notu, kterou jsem projevil v článku na téma týdne. Nikdy jsem netušil, že něco takového ve mně je - považoval jsem se za člověka ignorujícího okolní svět a vlastně i lidi, pak se ovšem stala věc, že kamarádka se necítila dobře - respektive se propadla to smutku. Věděl jsem, že jsem empatický, ale ne tak moc. Když ona byla smutná, já byl smutný taky. Snažil jsem se najít způsob, jak jí rozveselit. S tímto problémem jsem se právě svěřil kamarádovi, protože to ze mě muselo vypadnout, byl jsem možná i zničenější než kamarádka samotná. No a z mé empatie možná vyvodil to, že budu mít dobrý život - že skutečně dávám mrd na druhé, což ne každý umí.

Co na sobě ovšem miluji nejvíce - nepočítám své oči, které jsou prostě luxusní, a to je to jediné na mém vzhledu - je ten optimismus. Bože, pokud je nějak moje vlastnost, kterou opravdu miluju, je to optimismus. Znáte ten 'pokus' s poloplnou či poloprázdnou sklenicí? Jaká je má odpověď? Ta sklenice není plná. Je v ní dost, aby se člověk napil, ale hej, pokud nebude mít dost, dolije si, aby měl plno. S kamarádem dost rozebíráme tématiku vztahů. Zatímco on je docela pesimistický a říká, že si nikdy slečnu nenajde, já na to nahlížím jinak. Pro každého z nás tady prostě přijde někdo, kdo nám změní život a my nebudeme chtít, aby ho opustil, budeme s ním rádi trávit čas a jednoduše - bude to někdo, kdo tady, pokud se poštěstí, bude celý život. A jsem docela smutný, že jen málo lidí to vidí tak, jak já. Doufám, že má "optimistická aura" nakazí co nejvíce lidí.

No dobře, abych se pořád nechválil, musím vyjmenovat své stinné stránky - můj fyzický vzhled, má stydlivost, možná můj nevybraný smysl pro humor, který dokáže jít i do černých mezí, popřípadě někoho urazit - avšak se snažím, abych urážel co nejméně. Co je ovšem stránka, kterou miluji a nenávidím zároveň, je má empatie - sic jsem o ní mluvil v předminulém odstavci, ale musím se k ní vrátit. Víte, je fajn, když jste empatičtí - snáze dokážete rozumět, jak se člověk cítí. Častokrát se mi ovšem stávalo, že jsem něco procítil možná až moc, ne-li více než trpící člověk samotný. Když je člověk smutný, bývám smutný i já, a to se na mně možná až moc projevuje. Co mě ale dokáže opravdu mrzet je to, když si člověk neuvědomí, co si sám způsobuje. Tak třeba sebepožkozování. Když se to týkalo známého, já si uvědomoval riziko. A když jsem si představil, jak si tou žiletkou zajíždí do kůže, jak teče krev a... fuj. Jen na to pomyslím a třesu se. A dotyčný člověk si to neuvědomoval. Vidím ho stát rovně, pořezané ruce, prázdné oči. To je mi pak strašně líto. V tom je příliš empatie špatné. Co je další velmi špatná vlastnost je to, že si na někoho až moc zvyknu, prostě jako klíště se k němu přikousnu, no a pokud se mě 'zbaví', já to snáším dost špatně. Pokud tady někdo chodil během listopadu, pak si mohl všimnout moc pesimistických článků nad vytracením života z mé blízkosti. To je má ani nejhorší vlastnost.

A teď zpět k tomu, proč se miluji! Víte, co dělám opravdu rád? Držím hubu a poslouchám ostatní. Teda, v přítomnosti lidí, které mám rád, rád mluvím, ale možná ještě radši je poslouchám, naslouchám jim. Mají problém? Vyslechnu je, třeba jim i poradím. Ano, to dělám moc rád. Jak jsem někdy říkal, rád se 'vrtám v hlavách', a tak mám rád, když můžu naslouchat. Pokud má někdo problém, vždy ho rád vyslechnu. Možná to ostatní neocení, ale pro mě je to důvod, proč se mám rád. Opět vytahuji to, že dávám mrd na ostatní.

Víte, co bych moc rád uměl, a vyjádřil jsem se k ní i zde? Užívat si život i z maličkostí. Přijmout neskutečné množství energie byť jen z úsměvu. Být šťastný. Moc rád bych dokázal to, že jdu jen tak po ulici, stane se něco hezkého, a já se nad tím jenom usměju se slovy, že je tenhle svět strašně fajn. Moje teorie, která zatím není moc potvrzená (ale chci to co nejdřív vyzkoušet!), je ta, že pokud my jsme pozitivní, vnímá nás svět okolo nás v mnohem hezčích barvách a tak celkově šťastnější. A tak trochu doufám, že si nějaká slečna někdy řekne: "Ten kluk vypadá šťastně. Co takhle ho oslovit?" Ok, jsem optimista, ale taky realista a vím, že se to nestane, a to zvláště kvůli mému ne příliš přitažlivému vzhledu, ale i tak můžu mít sny, a i když mě třeba neosloví, řekne si, že asi má fajn život.

Ach, lidi, kéž bych v takovém stavu mohl zůstat natrvalo. Víte, jak se cítím? Dokonale. Naprosto dokonale. Mám skvělou náladu. Tohle je, hádám, můj motivační článek. Když se budu cítit špatně, tak si to prostě přečtu. Je docela možné, že až budu psát další článek, budu zničený a smutný, to se hold stává, ale snad si vzpomenu na tento článek. Miluju se, i když mám své špatné části. Pojměme to jako tag - vyzývám vás, zcela dobrovolně, abyste sepsali článek, ve kterém také vylíčíté své dobré i špatné vlastnosti, a klidně se o něj podělte do komentářů. Lidi, jsme skvělí, i když si to možná neuvědomujete.
 


Komentáře

1 Hanka Hanka | Web | 16. dubna 2016 v 12:54 | Reagovat

Máš naprostou pravdu. Tenhle článek mě strašně uklidnil, protože vidím, že nejsem jediná, kdo to má hodně podobně. Tím myslím - kdybych na sobě měla vyjmenovat část těla, která je na mě hezká, řeknu oči, a kdybych měla říct nějakou povahovou vlastnost, je to optimismus. :D
A mám to i tak, že spíš poslouchám a přemýšlím, než abych mluvila. Na moji empatii mají lidi rozdílné názory. Rodina tvrdí, že se chovám jako autistka, která se neumí do ostatních vcítit, ovšem pro kamarádku, kterou jsem schopna poslouchat s jejími problémy i několik hodin, je to úplně naopak.
Jak říkám, super článek a řekla bych, že s tímhle přístupem pro tebe nebude nejmenší problém, třeba si najít nějakou tu holku. :)

2 Tori Tori | Web | 17. dubna 2016 v 22:00 | Reagovat

Jéj, nad svými vlastnostmi se nechci moc hrabat, ale beru to jako výzvu, taky to zkusím :D
Moje empatie je na bodu mrazu, dlouhá léta jsem neměla ponětí, jak člověka utěšit, bylo mi to dost blbý, když vedle mě kamarádka brečela, ale já prostě nevěděla co dělat. Poslední dobou jsem se naučila taktiku, kterou jsem pojmenovala "obejmi a hlaď" a zjistila jsem, že dost často funguje, protože ostatní se často nechtějí rozkecávat o tom, proč jsou na dně. I když je to u každého jinak...
Já sama sebe popisuji, jako dvě, někdy tři osoby. K cizím jsem tichá, do určité míry slušná, mezi důvěrnými kamarády jsem spíš ta ukecaná, náladová, vím, že kde je hranice, po kterou se jim můžu otevřít. Pak je tady ten třetí člověk - ten kterým bych chtěla být.

3 Colosal Elektron Colosal Elektron | E-mail | Web | 21. srpna 2016 v 18:09 | Reagovat

Ahoj :) Máš úžasný blog a s témou tohto článku sa plne stotožňujem. Prajem veľa úspechov v blogovaní

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama