Bezmocné nářky

16. července 2016 v 22:38 | Lukáš Fangovich |  Témata týdne
Jedna událost dnešního odpoledne mě přiměla padnout veprostřed pole na kolena a rozbrečet se, jako bych byl na celém světě sám - naštěstí nikdo nebyl v mé blízkosti a tedy byly slzy bezpečně skryty. Víte, jaký to je pocit, když slyšíte nářek umírajícího a nic s tím nemůžete udělat? Jen brečíte a vzlykáte nad tím, jak je ten život příšerný a bolestivý.


Dnes ráno jsem si řekl, že by bylo dobré si osvěžit film, který jsem naposledy viděl před dvěma lety a tak se mi líbil - Hvězdy nám nepřály. Někdy bych si opět měl přečíst i knihu. Nutno podotknout, že film pro mě nabral jiných rozměrů po tom, co jsem poznal, co to je láska. O tom jsem ale mluvit nechtěl - nikoho nezajímá, jak jsem trávil den. Důvod, proč to říkám, je prostý. Ve fiktivní knize 'Císařský neduh' totiž byla použita jedna opravdu trefná věta: Bolest si žádá být procítěna.

Byla to hrůza - stál jsem uprostřed pole, pár metrů od studny, nebo tedy toho, co z ní zbylo. Ve studně normálně ležely betonové bloky, nicméně dnes tam něco přebývalo. Za srdcervoucím zvukem, někdy bojovným, někdy zoufalým, se skrýval malý koloušek. Ten zvuk, ten nářek, jen tak z hlavy nedostanu. Jen si to představte - a nebo radši ne - jste zaklíněni nemůžete se hnout. Hlavu máte zaseklou, zmůžete se jen na to kopat nohama.

Jaké jsou poslední myšlenky před smrtí? Pokud jste na smrtelném lůžku, víte, že to jednou přijde, a tak vše důkladně přemítáte. Je ovšem možné, že poslední myšlenky svého života věnujete hloupostem - třeba vašemu obědu, vaší oblíbené hře, neo snad bratrově kolegyni, na kterou sice zálusk nemáte, nicméně o ní víte, že je to opravdová fúrie - bavíte se totiž zrovna o bratrových kolezích. Ne, že byste dobrovolně věnovali svou poslední myšlenku někomu tak z doslechu nepříjemnému, ale nikdy nevíte, kdy na vás spadne strom a v mžiku vás zabije. Co ale v případě toho kolouška? V jaké byl fázi? Byl ve fázi, kdy ještě o svůj život bojoval, nebo ve fázi, kdy to vzdával a přemýšlel nad jeho velmi krátkým životem? Z toho, co jsem, bohužel, slyšel, to vypadalo, že tyto dvě nálady měnil opravdu rychle.

Dokážete se vžít do mé kůže? Seděl jsem na poli, slzy jsem se už ani nesnažil skrývat. Prostě jsem měl hlavu složenou, vzlykal jsem a poslouchal ten ucharvoucí zvuk, od kterého jsem se ovšem nedokázal vzdálit. Byla to jako droga, kterou nesnášíte, ale přitom jí potřebujete. Víte, že bez ní by vám bylo lépe, ale přitom jí to nemůžete udělat, nemůžete se jí jen tak vzdát.

Jeho výkřiky mi byly kudlou do duše. Pokaždé, když vzlykl, paralyzovalo mě to. Co jsem mohl dělat? Máma mi řekla, že nemám počítat s tím, že to přežije. Přijde soused a zabije ho. Já ale nepřestával doufat, a tak jsem, po několika minutovém přesvědčování sebe sama, přeci jen vytáhl telefon a zavolal na to číslo, které jsem si měl pamatovat podle rybníčku nebo smotané hadice - a přece jsem si to pro jistotu našel na internetu. Operátorka si o mě jistě musela myslet, že jsem nějaký blázen. Nevěděl jsem, co mluvím, několikrát jsem zopakoval svou situaci, snad pokaždé jinak a nikdy ne přesně. Když mi byl dán pokyn k zadání adresy, nemohl jsem promluvit. Nevěděl jsem, kde to trávím prázdniny. Omluvil jsem se s odkazem na to, že možná ještě zavolám - přišel totiž soused s plánem na záchranu.
Opětnovný hovor se neuskutečnil.

První, opravdu těžký, blok šel ze studny. Druhý, menší blok, byl rovněž vytažen. Soused, farmář, kterému patřilo toto pole a tato studna, tedy osoba za toto zodpovědná, kolouška vytáhla za nohy a pustila do pole, aby zvesela a nezraněn, nicméně jistě vystrašen, prchnul. Nic jsem neudělal - vystrašil jsem se u hovoru na hasiče a pomohl jsem tahat bloky ze studny, nicméně i přes to jsem ze sebe měl dobrý pocit. Udělal jsem, co bylo v mých silách, a pomohl jsem zachránit nevinný život.
To, že srna možná kolouška zavrhne, je věc druhá, ale to už je příroda. Udělali jsme, co jsme mohli, a to je to důležité.

To odpoledne mnou něco hluboko uvnitř pohlo. Je něco jiného smutnět kvůli tomu, že jste něco udělali, a naopak něčemu, co jste neudělali. Ti, kdo mě znají, ví, že moc nebrečím - mnohdy mám slzy na krajíčku, ale to je vše. Tehdy to nebylo. Tehdy se mě zmocnila bezmoc, kterou už nikdy nechci zažít. Už nikdy nechci mít věci z dosahu mé ruky.
Ty bezmocné nářky mě rozebraly do morku kosti. Jsem vděčný za to, že už to je za mnou.
 


Komentáře

1 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 17. července 2016 v 1:31 | Reagovat

Pozmenilo ťa to ale tak to už chodí, keď sa stretneš so smrťou...
Asi ešte dlho budeš počuť v hlave ten zvuk...

2 brokolice-kveta brokolice-kveta | Web | 15. srpna 2016 v 10:19 | Reagovat

Hustý:X
Úplně mi bušilo srdce, když jsem to četl. Zní to docela jako nějaká povídka, přitom je to dost krutá realita.

Je dobře, že jsi se nebál vyjádřit svoje emoce, nakonec to dopadlo všechno dobře, ne?:) Tak alespoň to je na tom to pozitivní. Těším se na další články.

3 Hanka Hanka | Web | 16. října 2016 v 11:21 | Reagovat

Měla jsem podobný zážitek. Taky s kolouškem.
Napsal jsi to tak dobře, až mi to nahnalo husí kůži. Je to děsnej pocit tahle bezmoc...
Je ale dobré, jak to dopadlo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama